César Manrique byl všestranný umělec, bohém, vizionář a velice umanutý člověk. Ten nejvíc umanutý člověk, kterého si umíte představit. Ovšem s přesahem, který si už většina z nás představit neumí. Dokonalý ultimativní blázen a magor, v tom nelepším slova smyslu, který doslova zachránil Lanzarote.
Narodil se v Arrecife, hlavním městě ostrova, v roce 1919 do poměrně bohaté rodiny. Ta mu umožnila to nejlepší vzdělání. Absolvoval Výtvarnou akademii San Bernando v Madridu. Odmalička tíhl ke svým kořenům, k životu na Lanzarote, které bylo mezi ostatními kanárskými ostrovy dlouho vysmívané jako chudý kraj. César to ale v dětství nevnímal. Co si navždy zapamatoval byly dny na Famaře, divoké, krásné písečné pláži, kde jeho rodina trávila dlouhé chvíle ve skromném domku, jakési „chatě na pobřeží“. Famarské útesy, písečné duny a divoký oceán v něm zanechaly hlubokou stopu.
Po studiích v Madridu žil v tomtéž městě do roku 1964. Měl několik výstav ve Španělsku i v zahraničí. Už tehdy používal barvy Lanzarote – zvlášť černou, bílou, odstíny červené, zelené, a modrou. A také struktury: jeho díla byla plastická, raná tvorba byla ovlivněna surrealismem.
Díky svým konexím mimo jiné na rod Rockeffelerů přesídlil v roce 1964 do USA, do New Yorku. Tam jeho dravá osobnost a nekonvenční styl okouzlila další vlivné lidi. Stal se velice obdivovaným a slavným. Co si budeme povídat, blázni a vizionáři jsou vždy přitažliví… 😊 Manrique bavil newyorskou smetánku dva roky, než se mu zastesklo po rodném Lanzarote, kam se roku 1966 vrátil.
Co viděl ho doslova vyděsilo. Na sousedním Tenerife a Gran Canaria bujel tou dobou už několik let nekoordinovaný cestovní ruch, stavěly se obrovské hotely, které místním lidem doslova odřezávaly pláž a výhled na oceán. Obludnost hotelových komplexů zasahujících kilometry do vnitrozemí přiměly Césara na Lanzarote zůstat a za svůj ostrov bojovat. Rozhodl se zabránit tomu, aby násilná architektura 70. let pronikla na Lanzarote, a po obrovském úsilí, kdy dokázal místní lid sjednotit a vyburcovat k masivním demonstracím, prosadil přímo do stavebního zákona zákaz stavění domů vyšších než místní palmy a také mimo jiné zákaz billboardů. I díky napojení na vlivné osobnosti se mu podařila věc naprosto nevídaná - přesvědčit vládu uplácenou deveolopery...
César Manrique „zakonzervoval“ Lanzarote v době, ve které on sám na ostrově žil. Domy nesmí mít jinou než bílou barvu, maximálně odstíny žluté. Okna a dveře smí být pouze v odstínech zelené, modré nebo hnědé, což je dáno dobou dávno předcházející umělcově životu (více v oddílu Specialitky). César každopádně prosadil, že žádný dům nesmí být vyšší než 2 patra, aby nestínil kanárským palmám a také výhledu na oceán. Na ostrově dosud nenajdete žádné billboardy, vše je čisté, odevšad vidíte na oceán. Od ostatních Kanárských ostrovů se tímto Lanzarote velmi odlišuje.
César Manrique zemřel 25.9.1992 na křižovatce, na kterou poukazoval dlouhodobě jako na nebezpečnou a prosazoval na ní stavbu kruhového objezdu. Ten se i vystavěl. Osudného dne potřeboval umělec, který byl krátce po operaci očního zákalu a tudíž neschopen bezpečně řídit, vyzvednout přátele, ale jeho řidiči zkomplikovaly službu zdravotní problémy. César mu ve snaze vyjít vstříc poskytl osobní volno a pro přátele jel sám… a utrpěl nehodu, která ho stála život, když do jeho Jaguáru pouhých 200m od jeho domu v Tahiche narazila Toyota 4x4.
Na ostrově se mezi místními dodnes diskutuje, zda to byla opravdu nehoda nebo byl César zkrátka nepohodlný element a bylo záhodno se ho zbavit… Údajně bylo na kruhovém objezdu vysoké křoví, přes které Toyotu přehlédl. Inu – kdo ví…
Každopádně: umělec za svůj život dokázal neuvěřitelné. Kromě tvorby zajímavých děl vybojoval válku s developery, kteří měli v plánu Lanzarote masivně zastavět a kterým šla tehdejší vláda na ruku. Osobně nechápu, jak to dokázal, ale v současnosti jsou pouze díky němu na Lanzarote jen 3 místa s velkými, leč až na výjimky nízkými hotelovými komplexy:
Playa Blanca, na které výstavba pokračuje, byť zatím respektuje maximální možnou výšku budov (takže poslední hotel z roku 2023 s kapacitou 700 pokojů, tj. 1.400 lidí, se roztáhl do šířky)‚
Puerto del Carmen,
Costa Teguise.
Zbytek pobřeží je těmito obřími stavbami nedotčen a zachovává si svůj původní krásný ráz.
