V posledních letech se nám situace v Česku, potažmo střední Evropě, líbí čím dál míň. Ať už jde o politku, hromadnou nelegální imigraci, Green Deal, v Česku neúměrné zvyšování cen čehokoliv od benzínu po potraviny, český školský systém, celkové nastavení kolektivního vědomí, stále větší agresivita na silnicích, stres, shon málo úsměvů… A k tomu půl roku počasí na draka, kdy je málo světla. Zkrátka najednou jsem já osobně začala vnímat, jak se během pár let nakumulovalo nebývalé množství negativních věcí, a začala jsem cítit, že s tím chci něco udělat. Že v takovém nastavení žít nechci - a už vůbec ne vychovávat v tom naše děti. Snad i kvůli nim zvládám tyhle životní zátěže daleko hůř než Ondra, který dokáže být daleko lépe nad věcí. Navíc jsem si začala dosti palčivě uvědomovat, že jsem se v ČR nikdy necítila opravdu doma, nemám žádný pocit patriotismu či zakořenění a rok od roku mi víc vadí zima a temno… a že v subtropech se přece žije daleko snáz…
Ale asi bych měla začít popořadě: je 29.11.2023 a my zrovna kupujeme malý domeček na Lanzarote. My, to jest já, Šárka, matka rodu; Ondra, můj muž; a naše tři děti: Dan, 15 let, Ben, 9 let a Sára, 7 let.
Když jsem v roce 2017 poprvé viděla lanzarotské siluety sopek, zaskočilo mě, že se mi líbí. Vždyť jsme si na dovolenou vždycky vybírali místa, která jsou zelená. Nechápali jsme lidi, kteří létají třeba na Santorini a podobně - co tam v tom suchu a ve vyprahlé krajině? A najednou jsem se ocitla na místě bez lesů a luk – a líbilo se mi od první chvíle. Bez jakéhokoliv očekávání jsem vystoupila z letadla a BYLA JSEM DOMA. Tehdy jsem tam doletěla s partou přátel, kteří jako destinaci vybrali Gran Canaria a Lanzarote. Já sama bych za normálních okolností Lanzarote podle fotek šmahem odmítla… čemuž se dnes musím smát!
Po roce, kdy jsem ten ostrov měla neustále v hlavě, jsem tam vzala mého muže. Děti jsme svěřili babičce, která byla ochotná pohlídat 14 dní tři vnoučata. Patří jí za to můj upřímný dík. Ondru jsem tam vzala proto, aby mi řekl něco jako „no ty ses dočista zbláznila, vždyť je tu všechno suchý a je to samej šutr“. Což se ovšem k mému překvapení nestalo. Naopak: reliéf sopek ztrácejících se v podvečerním zlatavém oparu ho zaujal a během následujících dní se z něj vyklubal skoro největší žijící odborník na sopečnou činnost 😊
V průběhu dalších let se stalo mnohé. Ostrov poznaly děti, které se mě asi po dvou dnech zeptaly, kdy tam budeme žít. Ony měly jasno. Já podvědomě také, ale není snadné vymanit se ze stereotypu zaběhnutého života, z podmínek ve kterých celý život žijete... Lanzarote mi ale přicházelo na mysl čím dál víc. Zamlouvala se mi tam spousta věcí, ale nebyla jsem si jistá, jestli umím žít třeba bez lesů. Ty pro mě do té doby byly laskavou náručí, milovala jsem je, meditovala v nich, přinášely mi úžasné pocity blaženosti. A pak jsem se jednou vrátila a nic z toho už necítila… Naopak jsem si začala všímat, jak nemocné jsou v ČR děti od podzimu do jara, že vzduch je méně průzračný než na ostrově – náš Ben to po několika návštěvách Lanzarote nazval „česká modrá” - a ostře jsem začala vnímat další stovky maličkostí, které jsem do té doby nevnímala, protože „je to normální“. A pak při jedné z dalších návštěv Lanzarote v jediném okamžiku poskládalo všechno dohromady a mně došlo, že ano! Tady chci žít! Nevím ještě jak, ale určitě co nejdříve: chci žít u oceánu, na slunci, v tomhle neskutečném světle, v klidu a míru, vídat každý den ty daleké výhledy a zažívat pocit sepjetí a souznění se zemí, jaký jsem v ČR nikdy necítila. Vždyť já jsem na Lanzarote doma!
Vůbec poprvé v životě jsem cítila lásku k zemi. Neuvěřitelně silnou. A stále graduje...
Až v momentě, kdy jsem to plně pochopila, jsem potkala Renču. Češku žijící na Lanzarote. Ta nám otevřela dveře k praktickým odpovědím, které jsme dříve marně hledali na webu. Nikde se pořádně nedočtete, jak se na kterém místě doopravdy žije. Jak je to tam skutečně se školstvím, zdravotnictvím, zaměstnaností a vůbec běžným životem. Nové přátelství nám o dva roky později umožnilo starat se plně o Renči hospodářství se zahradou a zvířaty v době, kdy byla ona sama s rodinou v Česku. My, mající dlouholetou zkušenost s hospodářstvím v ČR, jsme se museli smát, jak je to tam oproti Česku jednoduché. Neříkám méně práce: jen jednodušší! Žádný mráz, sníh, topení, dělání dřeva na zimu, temno – naopak: spousta světla a modré oblohy, přívětivé klima, sklizeň po celý rok… a klid, ten úžasný klid, mír a lehkost…
A bylo rozhodnuto: náš pobyt v Česku se už nebude počítat na roky, ale spíš na měsíce 😊