V posledních letech se nám situace v Česku, potažmo střední Evropě, líbí čím dál míň. Ať už jde o politku, ​hromadnou nelegální imigraci, Green Deal, v Česku neúměrné zvyšování cen čehokoliv od benzínu po ​potraviny, český školský systém, celkové nastavení kolektivního vědomí, stále větší agresivita na silnicích, ​stres, shon málo úsměvů… A k tomu půl roku počasí na draka, kdy je málo světla. Zkrátka najednou jsem já ​osobně začala vnímat, jak se během pár let nakumulovalo nebývalé množství negativních věcí, a začala jsem ​cítit, že s tím chci něco udělat. Že v takovém nastavení žít nechci - a už vůbec ne vychovávat v tom naše děti. ​Snad i kvůli nim zvládám tyhle životní zátěže daleko hůř než Ondra, který dokáže být daleko lépe nad věcí. ​Navíc jsem si začala dosti palčivě uvědomovat, že jsem se v ČR nikdy necítila opravdu doma, nemám žádný ​pocit patriotismu či zakořenění a rok od roku mi víc vadí zima a temno… a že v subtropech se přece žije ​daleko snáz…


Ale asi bych měla začít popořadě: je 29.11.2023 a my zrovna kupujeme malý domeček na Lanzarote. My, to ​jest já, Šárka, matka rodu; Ondra, můj muž; a naše tři děti: Dan, 15 let, Ben, 9 let a Sára, 7 let.


Když jsem v roce 2017 poprvé viděla lanzarotské siluety sopek, zaskočilo mě, že se mi líbí. Vždyť jsme si na ​dovolenou vždycky vybírali místa, která jsou zelená. Nechápali jsme lidi, kteří létají třeba na Santorini a ​podobně - co tam v tom suchu a ve vyprahlé krajině? A najednou jsem se ocitla na místě bez lesů a luk – a ​líbilo se mi od první chvíle. Bez jakéhokoliv očekávání jsem vystoupila z letadla a BYLA JSEM DOMA. Tehdy ​jsem tam doletěla s partou přátel, kteří jako destinaci vybrali Gran Canaria a Lanzarote. Já sama bych za ​normálních okolností Lanzarote podle fotek šmahem odmítla… čemuž se dnes musím smát!


Po roce, kdy jsem ten ostrov měla neustále v hlavě, jsem tam vzala mého muže. Děti jsme svěřili babičce, ​která byla ochotná pohlídat 14 dní tři vnoučata. Patří jí za to můj upřímný dík. Ondru jsem tam vzala proto, ​aby mi řekl něco jako „no ty ses dočista zbláznila, vždyť je tu všechno suchý a je to samej šutr“. Což se ovšem ​k mému překvapení nestalo. Naopak: reliéf sopek ztrácejících se v podvečerním zlatavém oparu ho zaujal a ​během následujících dní se z něj vyklubal skoro největší žijící odborník na sopečnou činnost 😊


V průběhu dalších let se stalo mnohé. Ostrov poznaly děti, které se mě asi po dvou dnech zeptaly, kdy tam ​budeme žít. Ony měly jasno. Já podvědomě také, ale není snadné vymanit se ze stereotypu zaběhnutého ​života, z podmínek ve kterých celý život žijete... Lanzarote mi ale přicházelo na mysl čím dál víc. Zamlouvala ​se mi tam spousta věcí, ale nebyla jsem si jistá, jestli umím žít třeba bez lesů. Ty pro mě do té doby byly ​laskavou náručí, milovala jsem je, meditovala v nich, přinášely mi úžasné pocity blaženosti. A pak jsem se ​jednou vrátila a nic z toho už necítila… Naopak jsem si začala všímat, jak nemocné jsou v ČR děti od podzimu ​do jara, že vzduch je méně průzračný než na ostrově – náš Ben to po několika návštěvách Lanzarote nazval ​„česká modrá” - a ostře jsem začala vnímat další stovky maličkostí, které jsem do té doby nevnímala, protože ​„je to normální“. A pak při jedné z dalších návštěv Lanzarote v jediném okamžiku poskládalo všechno ​dohromady a mně došlo, že ano! Tady chci žít! Nevím ještě jak, ale určitě co nejdříve: chci žít u oceánu, na ​slunci, v tomhle neskutečném světle, v klidu a míru, vídat každý den ty daleké výhledy a zažívat pocit sepjetí a ​souznění se zemí, jaký jsem v ČR nikdy necítila. Vždyť já jsem na Lanzarote doma!


Vůbec poprvé v životě jsem cítila lásku k zemi. Neuvěřitelně silnou. A stále graduje...


Až v momentě, kdy jsem to plně pochopila, jsem potkala Renču. Češku žijící na Lanzarote. Ta nám otevřela ​dveře k praktickým odpovědím, které jsme dříve marně hledali na webu. Nikde se pořádně nedočtete, jak se ​na kterém místě doopravdy žije. Jak je to tam skutečně se školstvím, zdravotnictvím, zaměstnaností a vůbec ​běžným životem. Nové přátelství nám o dva roky později umožnilo starat se plně o Renči hospodářství se ​zahradou a zvířaty v době, kdy byla ona sama s rodinou v Česku. My, mající dlouholetou zkušenost s ​hospodářstvím v ČR, jsme se museli smát, jak je to tam oproti Česku jednoduché. Neříkám méně práce: jen ​jednodušší! Žádný mráz, sníh, topení, dělání dřeva na zimu, temno – naopak: spousta světla a modré oblohy, ​přívětivé klima, sklizeň po celý rok… a klid, ten úžasný klid, mír a lehkost…


A bylo rozhodnuto: náš pobyt v Česku se už nebude počítat na roky, ale spíš na měsíce 😊