15.4.2024
Hned na úvod bych ráda poznamenala jednu věc: tento článek bude jaksi obsáhlejší… 😄
V roce 2005 jsme odstartovali rozsáhlou rekonstrukci velkého starého domu v Česku. Než bylo dokončeno, trvalo to dlouhých 15 let. De facto z něj postupně zbyly jen obvodové zdi, podlahy a krov. Řešili jsme izolace, vlhké zdi s plísní, odvětrávanou podlahu, kamenné zdi, vodu ve sklepě a další lahůdky, a troufám si říct, že za ty roky jsme se toho naučili dosti a jen tak něčeho se nebojíme.
Když se tedy před námi zhmotnila potřeba rekonstrukce vnitřku Casita Pequeña, domečku o ploše 30m2, kde navíc mělo jít o pouze vizuální a nikoliv technickou stránku, řekli jsme si pfffff! Takového mrňouse budeme mít za dva týdny hotového! To jsme ovšem netušili, jak vynalézavý může být španělský řemeslník… a kolik věcí se dá zfušovat. Ještě teď, když už je vše hotové a v domečku šťastně bydlí další parta hostů, si utírám pot z čela…
Část první: smrádek.
V říjnu 2023 jsem si převzala klíče od domečku a začala zjišťovat, co a jak. Co mě poněkud zarazilo byl zápach, který se linul z dřezové skříňky v kuchyni. Nechala jsem ji otevřenou, aby vyvětrala, a napustila jsem do sifonu vodu, ale při další návštěvě to bylo ještě horší… a horší… a horší.
„Smrdí tam děsně odpad z dřezu“, říkám Ondrovi po příletu do Česka. „Hmmmm, doufám že to nějakej inženýr neudělal tak, že to teče do zdi“, zabručel můj muž a další měsíc a půl pracovala moje fantazie na plné obrátky a už jsem si představovala, jak musíme rozsekat půlku zdí a podlah a udělat nové odpady, z čehož se mi dělalo poněkud mdlo.
20.12.2023, když jsme na ostrov doletěli, absolvovali všechny schůzky s realitní kanceláří, v bance a u notáře a koupě domu byla oficiálně stvrzena, jsme neméně oficiálně převzali klíč od domku a vydali se na průzkum. Už po otevření dveří po cca měsíci a půl bylo jasné, že to smrádek nevzdal… ba naopak. Ondra nad ním uznale pokýval hlavou a pustil se na průzkum dřezové skříňky. „Jde to odsud“ bylo jeho jasné vyhodnocení s dodatkem „asi radši rozsekám kus zdi a podívám se, jestli to neteče dovnitř. To by byl průšvih.“ Mírně jsem se opotila, pokřižovala se, nechala ho konat a raději se ztratila k oceánu. Po návratu byla vyndaná dřezová skříňka a už se činilo vrtací kladivo. Prý to vypadá, že zeď je suchá, ale nějaký ňouma zapojil odpad špatně a ten prokapával do skříňky. Znělo to nadějně. Ondra problematické místo utěsnil, vyvětrali jsme a odjeli s dětmi na pláž. Večer jsme sedli nad plány nové kuchyňky a ujasnili si, co vše nakoupíme. (Po dobu rekonstrukce domku jsme se v rámci zachování zdravého rozumu a pohody v rodině ubytovali u přátel. Bylo to SKVĚLÉ rozhodnutí.)
Následující den byl po vstupu do domku smrádek menší, nicméně přítomen byl pořád. Chodili jsme kolem zdi jako Pat a Mat a čenichali, odkud to může jít. „Hele, a nesmrdí ta skříňka?“ Napadlo Ondru. Důvěřivě jsem se do ní sklonila, nasála… a málem mě to odhodilo na protější zeď. Smrděla příšerně! „Ta jde do kontejneru, je to standardní šedesátka z Ikey, tu dokoupíme“, pronesla jsem a stalo se. Tedy stala se první část, a to že skříňka putovala rozložená do kontejneru. Při návštěvě místní Ikey jsme záhy jistili, že je to sice standardní šedesátka, ale že na Lanzarote není jeden jediný korpus. Zato měli dvířka, nohy a panty. „Ale zítra tu bude,“ pravila s úsměvem slečna za pultem. Při zaslechnutí slova „mañana“ mi po zádech přeběhlo mírné zamrazení, ale když slečna dodala, že na ostrov míří trajekt z Gran Canaria a skříňka v něm jistojistě je, zaplatili jsme komplet vše a odjeli. S tím, že ten komplet vyzvedneme zítra.
Další den nám došla textovka, že je zboží nachystané. Euforicky jsem se vydala do Ikey, od usměvavé paní na jiné přepážce jsem převzala několik krabic a radostně odfrčela zpět do domku. S pocitem, že nechápu, co všichni nadělají, vždyť to jde všechno tak hladce a s úsměvem… Ondru jsem nechala, ať se věnuje dalším stavebním pracem a montování, a jela s dětmi a kamarádkou na pláž. Před půl desátou večer jsme nakupovali v naší oblíbené Mercadoně jídlo a volá Ondra: „Hele, mám dvířka, nohy a panty, ale korpus ne.“ „Cože? To není možný, já to dnes vyzvedávala komplet“, říkám. „No prostě to tady není, takže to nemůžu sestavit.“ Otevřela jsem kabelku a vyndala účet z Ikey: měl dvě stránky – na jedné byla napsaná dvířka, nohy a panty a bylo na ní razítko vydání, na druhé byl naúčtován korpus… a byla bez razítka. „Oni se asi nepodívali na druhou stranu“, říkám nevěřícně do telefonu… Ondra na to: „Tak tam zajeď.“ Koukám na košík naložený až nahoru a vím, že Ikea má do deseti a že to nestihnu… takže Ondra nakonec jel k supermarketu, kde jsem mu na parkovišti předala účtenku, na kterou mu s úsměvem v Ikee vydali kýžený korpus… No co, všichni děláme chyby, ne?
Část druhá: „Jen sundáme ty trámy…“
Následující den byla v plánu demontáž původní linky, předělávka odpadu na nové komponenty, vyměření a konfigurace linky nové z IKEA. A také jsme chtěli započít se sundáváním falešných trámů ze stropu. Totiž abyste rozuměli: v domku byla na stropech bílá omítka a na ní byly přišroubované hnědě natřené trámky, které byly zároveň zasekané do kapes v protilehlých zdech. V trámcích bylo instalováno celkem 5 bodovek. Jelikož nemám bodovky ráda a za druhé, už tak nízký strop působil díky trámkům poněkud stísněně, rozhodla jsem, že půjdou dolů. Prostě je příčně rozřízneme, sundáme, kapsy ve zdech něčím srovnáme a hotovo dvacet. Jaképak copak.
Po vstupu do domku se nám do nosu vloudil důvěrně známý smrádek. Pravda, zase o kus menší… leč stále tam byl. Ondra zjistil, že je cítit původní kuchyňská deska: zespodu byla nezafoliovaná dřevotříska, která zjevně za ty roky nasála výpary… nu což. Stejně půjde pryč.
„Hele, co s těma kachličkama?“ zeptal se Ondra na věc, o níž jsem doufala, že ji oba taktně přejdeme mlčením. Kachličky v kuchyňském koutu totiž všechno, jen ne pěkné. „Nic, nemůžeme si absolutně dovolit řešit ještě kachličky,“ povídám…
Jako první jsme se rozhodli sundat trámy. S tím, že já pak budu štukovat kapsy ve zdech a malovat, a Ondra začne rozebírat další kuchyňské skříňky a vyseká ze zdi desku. Proč vyseká? Inu, protože zjevně byla nejdříve umístěna deska, až posléze přišly na řadu omítky a nakonec kachličky. Deska tedy byla z každé strany asi 1,5 cetimetru zapuštěná ve zdi.
Odešla jsem na zahradu a nechala Ondru konat… a pak už běželo všechno jako ve snu.
Ve špatném snu.
- pod trámky se zřejmě nějak vloudila vlhkost, takže po jejich postupné demontáži postupně odpadaly velké kusy stropu;
- trámky nesloužily pouze jako estetický, nýbrž i jako praktický prvek, kdy v nich byly vyfrézované drážky a těmi vedly z protilehlých zdí kabely. Ty byly spojené na čokoládu přímo v trámcích, bez jakékoliv dodatečné izolace, a sloužily jako napájení pro bodovky;
- jak známo, bodovky vydávají dosti tepla, takže trámky zjevně v několika místech zadoutnaly, což dokládaly očouzené kusy stropu (tedy těch částí stropu, které nespadly);
- po rozpojení kabelů se ukázalo, že funkční jsou kabely pouze na jedné zdi, nikoliv na obou – ty byly funkční, dokud byly spojené – moje plány na to, jak budeme mít nástěnná světla na obou stranách místnosti, vzaly v tu ránu za své;
- Ondra, který dělá věci pořádně, vzal do ruky kleště a postupně jimi odloupal spoustu dalších částí stropu, které původně vypadaly, že by mohly držet.
To, že z téhle části akce jsem se nezmohla na jedinou fotku, je myslím víc než výmluvné...
Po rozdýchání faktu, že namísto malování stropu mě čeká štukování, tudíž neplánované zdržení, jsem začala zjišťovat, čím to vlastně na Lanzarote udělat. „Lepidlem,“ pravil kamarád Hakim. „Stavebním lepidlem. Rozmícháš ho s vodou a štukuješ. To drží perfektně.“ Další dva dny jsem strávila snahou zamaskovat díry ve stropě, leč bohužel nejsem zedník a podle toho to také vypadalo… „No to je hrozný,“ komentoval Haki upřímně, když se na nás přišel podívat… 🤣
Část třetí: kachličky a spol.
Další fiasko byla demontáž staré pracovní desky. Byla jsem opět na zahrádce, kam jsem se chodila v pauzách mezi štukováním uklidňovat a také ulevit namoženým svalům. „Poceeem!!!“ Zařval Ondra v jedné z mých pauz. Krve by se ve mně nedořezal, už jsem viděla, jak nám padá celý strop na hlavu… ovšem naskytl se mi ještě zajímavější pohled. Aby Ondra desku nějak vyndal, rozhodl se ji rozříznout zhruba v polovině napříč – vytáhnout totiž díky zazdění nešla. S tím, že obě části se pak vlomí dovnitř a bude. Našla jsem ho v jakémsi polopodřepu, kdy jedním stehnem popíral prolomenou desku, druhou nohou byl zapřený aby udržel rovnováhu, jednou rukou držel jednu stranu desky, druhou pilu a tou třetí a čtvrtou… kácející se kachličky, které se v celých plátech odlupovaly od zdi a zavíraly se jako kniha.
Ne, dokumentaci opět nemám.
Nu a pak už to jelo jak namydlený blesk.
- vyhořelá zásuvka v koupelně.
- odsekání zbytku kachliček – toho zbytku, který držel. Část, která nedržela, byla totiž nalepená na cca 5 vrstvách malby namísto na omítce. Inu, španělský řemeslník…
- další nákup v Ikee, kdy jsem si, už poučena, spočítala počet krabic. Ano, přátelé, jedna chyběla. Upřímně udivený pohled pracovnice na vydávací přepážce. Upřímně udivený pohled skladníka. Dlouhé zírání do seznamu nákupu (bylo to celých 9 krabic). Dlouhé přepočítávání krabic na vozíku (těch bylo 8). Po ne úplně krátkém čekání donesl skladník slavnostně tu poslední. Oba mi s upřímným úsměvem popřáli pěkný den. Ne, tam se opravdu nelze rozčilovat…
- a po dalších 3 týdnech urputných prací, kdy jsme domeček potřebovali dodělat, aby byl uvnitř krásný a my jsme ho mohli začít pronajímat, přišla ona pověstná třešnička na dortu. Totiž že v kuchyni můžeme zapnout současně pouze dva spotřebiče, jinak to vyrazí pojistky. Jelikož jsou tam slabé dráty. Jelikož španělský řemeslník… a tak dále.
Z původní představy, že dva týdny budeme usilovně makat a třetí týden a ještě pár dní navrch se rekreovat, bylo tři a půl týdne práce od rána do večera. Děti nás skoro neviděly, příprava do školy šla absolutně stranou (ano, české učitelky to dětem daly po návratu náležitě „sežrat“) a poslední díry do zdi Ondra vrtal v noci před odletem…
Nicméně po dalších 4 měsících, kdy jsme si v domečku odbyli naši dovolenkovou premiéru a v době naší nepřítomnosti dostáváme spokojené recenze od hostů z celého světa, se tohle všechno postupně přikrývá milosrdnou mlhou. Casita Pequena funguje, těší lidi, těší nás a během několika měsíců ji čekají další zásadní vylepšení. Protože my tu naši Popelku mezi ostatními místními domky máme nesmírně rádi. 😊