Jsme úplně normální česká rodina, která žije relativně běžným životem, a která se uprostřed něho rozhodla vše ​od základů změnit. V době, kdy kupujeme Casita Pequena, v překladu „malý domeček“, je nám dospělým 45 a 50 ​let. Našim třem dětem pak 7, 9 a 15.

Žijeme 18. rokem na vesnici, v dokonalé díře po granátu, kde není ani hospoda. Já jsem odchovanec paneláků, ​Ondra má naopak zkušenosti s provozem v domě, takže dlouho dům nechtěl („lítáš tam od čerta k ďáblu a furt ​něco děláš“). Inu, měl pravdu :D Ale život nás přirozeně směřuje k plnění snů, pokud máme dost odvahy, a ​jedním z mých velkých bylo mít koně. A když koně, tak s nimi rovnou žít. A to v bytě nejde, to dá rozum. Takže ​jsme hledali dům s velkým pozemkem, který se nám v roce 2005 najít podařilo. V Brdech, 40km jižně od Prahy.

V průběhu posledních 18 let jsme chovali různá zvířata, koňmi počínaje, přes pašíky (kterých bylo v jeden ​moment 40 :D) po ovečky, které máme doteď. Samozřejmě jsme měli i psy, ti nám postupem času odešli a v ​současné době máme jen kočky. Jednak se nám nedostává času na výcvik pejska a potom, s kočkami se tak nějak ​lépe stěhuje. Psího kamaráda si tedy hodláme pořídit až na Lanzarote.

Postupně přišly na svět naše tři děti. A jelikož strašně žerou :D a hospodářství také musíte nějak živit, ​samozřejmě jsme nadále pracovali. Ondra v IT, já jsem vystřídala různá odvětví od prodejce letenek přes ​recepční v Hilton Prague až po zprávařku v rádiu. Vše s každodenním hodinovým dojížděním do Prahy. Náš den ​kolikrát vypadal tak, že jsme ráno vykydali, sundali zabahněné holiny, oblékli si hogo fogo věci a jeli do práce. A ​po návratu domů zase opačně. Se zvířaty jsme si užili mnohé a naprostá většina zážitků je krásných. Vše má ale ​svůj začátek a konec a my jsme, když to konečně s dětmi šlo, začali cestovat. Nejdříve spolu, potom jsem v jedné ​fázi měla potřebu si od všeho odpočinout a vyrazila jsem na 14 denní dovolenou na Kanárské ostrovy. A potkala ​jsem Lanzarote, které ve mně i po pouhých pár dnech zanechalo dosti výraznou stopu. Více v „Jak to všechno ​začalo“ 😊

Pocity ovšem nevysvětlíte. Lidé okolo, včetně našich přátel a rodiny, nás vidí jako ty, kteří mají krásný dům, ​velkou krásnou zahradu, relativně zdravé děti a ještě k tomu máme oba povolání, které máme rádi: Ondra je IT, ​já vedu u nás v atelieru už 4. rokem kurzy restaurování a čalounění nábytku. Jsou úspěšné, za což jsem nesmírně ​vděčná, obrovsky mě baví a poznávám díky nim báječné lidi. Také mi umožňují čím dál častější cestování na ​„můj“ ostrov. Takže vlastně je všechno skvělé a tedy – proč to tady chceme všechno „jen tak“ zahodit a ​„odtáhnout děti někam do pouště?“ Nebudu se opakovat – vše je v článku „Proč právě Lanzarote“ 😊

A na závěr…

-bojíme se tak velkého kroku? Ano, nějaké obavy máme. Ale kdo nic nezkusí, nic nezíská. A mně je jasné, že když ​se zaleknu a tento krok neudělám, budu toho hodně litovat. I kdyby to mělo být na rok, dětem to obrovsky ​otevře obzory, naučí se žít v jiném prostředí, naučí se jazyk a dozajista budou zdravější než tady v Česku. Cítím to ​tak, že v ČR už nemáme co do nich vložit. A my už tady vlastně nemáme co dostat.

-čí je to vlastně rozhodnutí? Upřímně, moje. Ondrovi nějakou dobu trvalo, než ho zpracoval. Na rozdíl ode mě je ​klidnější a konzervativnější. Také nemá na rozdíl ode mě „divnostavy“, které mě v Česku drtí od podzimu do jara ​kvůli nedostatku světla: bolest hlavy, podrážděnost, náladovost, únava... O to víc si vážím toho, že to pochopil a ​máme stejný směr. Co se týká dětí, ty tady nejsou spokojené ve škole, naráží na hnusné chování spolužáků. ​Nejstarší Dan má také různé bolesti kloubů způsobené růstem. Ben začal mít v roce 2023 těžké alergické reakce ​zřejmě na pyly apod… což je nám s Ondrou bohužel důvěrně známé. Doporučení od doktorky zní více vitamínu D ​a přísun minerálů, kde jinde to jde líp než u oceánu 😊 Mohla bych pokračovat, ale byl by to dlouhý seznam. ​Soupis důvodů ke změně je podstatně delší než seznam, proč v ČR zůstat. Každopádně s rozhodnutím odejít ​jsem přišla já.

-proč rovnou stěhování? Protože děti musí někam chodit do školy. Moc by se mi líbilo být od podzimu do jara na ​ostrově a od jara do podzimu vést v ČR moje kurzy. Sice bychom se tím nevyhnuli alergiím, ale tak nějak jsme na ​ně zvyklí, ač nás nesmírně obtěžují. Jenomže to by buď znamenalo nechat děti několik měsíců v Česku s Ondrou ​nebo je mít na domácí výuce a dělat rozdílové zkoušky. A to nechceme. Navíc se samy těší do španělské školy, na ​ostrově už mají kamarády a představa oceánu za domem je fascinuje stejně jako nás dospělé 😊

-jak můžeme opustit všechno, co jsme vybudovali? Copak nám to není líto? Inu, zkrátka můžeme, v tom je život ​krásný! Líbí se nám, co jsme dokázali a vytvořili, ale neznamená to, že nemáme další sny. A líto nám to není, ​naopak! Vše, co jsme vybudovali, je pro nás prostředkem pro další cestu. A to je přece skvělé! 😊